Jak jsem (podruhé) končil s futsalem
JAK JSEM (PODRUHÝ) KONČIL S FUTSALEM
Miluju fotbal. Je to můj život. Jo, zní to smutně. Co zní, vono je to smutný. Člověk v mý situaci, kdy ho nic netíží a nic ho nesere, si to může dovolit. Kolem sebe mám sice kamarády, ti ale se mnou nejsou pořád, protože pak bychom už nebyli kamarádi, ale parta gayů, a holky se mi úspěšně vyhýbaj dvacet let. A nebo chtěj bejt jenom kamarádky. A protože říkám, že život člověka přece má mít nějakej smysl, tak s zajímám o fotbal. Co zajímám, já ho přímo žeru.
Už odmalička mě ten sport bral. Hrát jsem ho moc neuměl, ale netrvalo dlouho a sledováním přímých přenosů z kvalifikace MS a ME, Ligy Mistrů či Gambrinus ligy nebo Premiér League jsem se ledacos dozvěděl. O historii, o hráčích, o klubech. Ale co mě nejvíc ze všeho bere, jsou mezinárodní soutěže, hlavně Mistrovství světa a Mistrovství Evropy. Když je šampionát jednou za dva roky v televizi, celej měsíc nedělám nic jinýho, než že sleduju fotbal. A všechno jde stranou. Většinou se snažím vidět všechny zápasy přímým přenosem, ale když to nevyjde, jako třeba letos, teda vlastně už loni, kdy jsem během zápasu o 3.místo na MS byl u kámošky v Petrově a slavil její narozeniny, kouknu se na zápas druhej den ze záznamu. Asi je mi to takhle souzený, protože zatím není nikdo, kdo by mi to zakázal. I to pivo v hospodě si dovedu večer odpustit a dám si kdyžtak doma lahváče. Prostě magor, fanatik. Troufám si tvrdit, že nikdo nezná historii fotbalového MS tak dobře jako já. Vím, že v životě mi to bude těžce na hovno, ale aspoň mám svýho koníčka, jestli se tomu u mě pořád dá tak říkat.
Jak jsem předeslal, s hraním to bylo horší než s teorií. Jako dítěti mi máma nikdy nedovolila hrát na nějaký úrovni, takže jsem začínal a vlastně i končil tak, že jsme si s bráchou kopali míčem na zahradě mezi stromama. Jeden chytal a druhej střílel. Občas, když byly prázdiny tak skoro pořád, s náma hrával kamarád Joannis, ale tyhle časy už dávno odvál čas. Bohužel, protože to byly krásný léta.
Později jsme s bráchou a Joannisem začali hledat větší plácky, když nám bylo tak kolem patnácti a naše zahrada nám byla malá. Ale už to nikdy nebylo takový jako dřív, protože jsme byli ještě sopli a na hřištích venku většinou hráli nějací chlupatý chlapi nebo debilové, kteří si z toho dělali prdel a z nás taky. Takhle mě to nikdy nebavilo.
Už jsem se smiřoval s tím, že i když fotbal neumím, tak si ho už nikdy nezahraju, protože nebylo místo, ale hlavně lidi. Vtom nám s bráchou jednou napsal skoro soused Jarda, že se hrává futsal v neděli v tělocvičně 1.ZŠ, a tak jsme šli. No ale byla to síla hrát proti dospělým chlapům, kteří sice nebyli profíci, ale uměli to daleko líp než já. Jednou jsem si tam všiml, že tam hraje pan profesor Frnka (pro všechny ostatní Renek), kterého jsem od vidění znal z gymplu a s kterým jsme si hned potykali. Shodou okolností (jakých, to je jedno, tím vás nebudu zatěžovat) jsme se právě přes Renka dostali s bráchou na gympl, kde se hrávalo každej čtvrtek.
Jenomže tam už nechodili žádní v pohodě chlapi, jak na jedničku, ale většinou namistrovaní kokoti, který si tam chodili honit ego řvaním po ostatních, urážkama a tím, že do soubojů chodili někdy tak naplno, jakoby šlo o něco důležitýho. A začal jsem pozorovat, že i Renek se tam chová jak piča a moc to hrotí. Já jsem člověk kliďas, nemám rád, když někdo něco přehnaně bere vážně, a tak mi to chování vadilo. Ale v zájmu toho, aby na mě neřvali, jsem běhal jak vo život i ve chvílích, kdy mi klouby říkaly „Brzdi!“ A to byl začátek konce.
Netrvalo to dlouho a na podzim
Na podzim 2010 to začínalo klasicky. Fotbálek a pak pivko. Ale po jednom fotbálku jsem toho začal mít dost. Renek, to je ten bejvalej učitel, co tak nerad prohrává, tam jednou kvůli lehkýmu dotyku kolen při ztrátě míče vystartoval na kamaráda s tím, že na to jebe a že ho pořád fauluje. Přitom jeho tým mě a ostatní běžně vokopával jak nevolníci panský pole před zrušením roboty. Dohádali se tam, dokonce i já, a to už je co říct, a zapřísáhl jsem se, že to nemám zapotřebí. Když někdo prohrává a vymejšlí pičoviny jenom proto, aby neprohrál, tak je podle mě čurák. Ať tam teda nechodí. Druhá věc, co mě srala, bylo to, že i ti fajn lidi, kterých tam teda moc není, se tam začli hádat a nadávat si. Přitom vo nic nejde. A není nic horšího, než když člověk dělá, co umí, a stejně dostane seřvaný. Kor když ho bolí noha. Tak jsem skončil.
Ale vydrželo mi to jenom pár týdnů. Když jsem totiž viděl ty vyčítavý výrazy všech, který jsem pak potkal ve čtvrtek v hospodě, kam jsem za nima dorazil, řekl jsem si, že toho sice budu litovat, ale že to zkusím znovu. Ale s tím, že si nenechám srát na hlavu. No, bylo to pak sice lepší, ale Hugovo a Joannisovo „kousneme se, ještě dvacet minut, dáme do toho vše“ mě přinutilo přetěžovat moje koleno víc, než je zdrávo. A to se muselo někdy projevit.
Projevilo se to před Vánocemi. Koleno jsem si navíc narazil doma, a tak jsem si myslel, že to mám z toho, ne z futsalu. Jenomže to bolelo nějak moc dlouho, na Silvestra docela festovně, a tak jsem se rozhodl zajít za doktorem. Obvoďák mě poslal na ortopedii, že tam si se mnou poraděj. Tam mě poslali na rentgen, kterej ale moc neukázal. Ten ortoped se mě zeptal na pár otázek s tím, že to nejspíš může bejt poškozená chrupavka, podle toho, jak jsem mu tu bolest popsal. Dal mi injekci s tím, že diagnóza bude stoprocentní po artroskopii, ale že v mým věku je to dost neobvyklý mít zkurvenou chrupavku, když nejsem aktivní sportovec. Leda že bych ji moc a hlavně zbytečně přetěžoval. A bylo jasno. Zasraný futsaly, zasraný svědomí, který mi nedovolilo přestat, i když koleno bolelo. Doktor nezapomněl dodat, že chrupavka je sice asi poškozená jen lehce, ale že s pravidelnou zátěží je konec, pokud nechci pod kudlu. A tam fakt nechci. To je pro mě až krajní řešení. Takže holt musím s futsalem skončit podruhé. I když končit je moc silný slovo. Končí jenom pravidelnost. Občas zajít prej můžu, ale jenom když bude koleno v pořádku a nebude bolet ani při pohybu. Jinak jdu pod kudlu.
Dostal jsem spousty rad, abych šel raději na operaci nebo aspoň na tu artroskopii, ale to ne. Nechci a dokud s tím můžu celkem bezbolestně chodit, tak to raději vydržím bez operace, protože po ní má člověk půl rok minimálně utrum se vším. A za to mi blbej futsal, kde o nic nejde, fakt nestojí. Dokud mě to neomezuje při normální chůzi a běžným životě, tak je to v normě. A vo tom to je!