Vítejte na mých stránkách

JAK JSEM CHODIL NA ZÁKLADKU

Už si ani nepamatuju, jak to začalo. Dejte mi čas, za chvíli si vzpomenu ……………. Jó, už si vzpomínám. Asi jako každej jsem začínal v první třídě. Nultá třída na základce není a tak šikovnej, abych začal od druhý třídy, jsem nebyl, třebaže se to nezdá. První, co si pamatuju je, jak sedím s Lenkou (moje jediná pořádná kamarádka ze základy, jinak jsem se holek až do dvaceti dvou let bál, takže se budu bát asi ještě tři měsíce) v první lavici, za katedrou sedí taková stará rašple a něco říká. Už je to hrozně dávno, takže se takticky vyseru na detaily a osvěžím si další vzpomínku. Běhali orientační běh a já jsem se v tom lese ztratil. Od té doby jsem nikdy nenašel cestu z lesa ven. Možná proto, že do lesa nechodím, ale to je teď fuk. Vzpomínám si ještě, že jsem se jednou ztratil i ve škole a místo do třídy jsem zašel do jídelny na svačinu, kterou mi i bez stravenky dali. Že se to nedalo žrát je věc druhá.

Ve druhé třídě jsem sice nebyl tak neoblíbenej jako v první, dokonce se mi už i jeden kamarád podepsal na fotku, kterou jsem pak ztratil, ale stále to nebylo ono. Je ale zajímavý, že čím jsem byl starší, tím ty roky, školní i kalendářní, utíkaly rychleji. Při vzpomínce na druhou třídu si vzpomenu, jak mi nedopatřením rozbili hubu kluci, kteří se rvali po konci vyučování na chodbě. Stál jsem opodál, jeden do druhého strčil a jak von padal, hlavou mi rozbil hubu. Stane se, krve jak z vola, ale přežil jsem to bez problémů. A zas tu byly dva měsíce prázdnin.

Nastupoval jsem do třetí, brácha do první, takže prim v rodině hrál on. A to dlouhejch pět let. Dokonce jsem musel začít skoro propadat z matiky, aby si mě konečně někdo všimnul. Ale o tom později. Ve třetí třídě nám kladli na srdce, jak jsme už velcí a abychom se už nechovali jako mimina. Jako bych se tak někdy choval. Jediný pozitivum v tomhle období tak bylo, že jsem se víc poznal s Papinem, tedy Joannisem, kterej byl můj nejvíc nejlepší kámoš hodně dlouhou dobu.

Na čtvrtou třídu si už nevzpomínám, já věděl, že psát povídku nejde dohromady s pitím piva. Ale co už, aspoň to nebude tak dlouhý. Takže přejdeme na pátou třídu, kde jsme dostali největší megeru ze všech. Aberlová, taková stará babka, nerudná, pár let před důchodem, byla snad ta nejhorší učitelka jakou pamatuju. Teda na prvním stupni. Tehdy jsem se jí bál víc než teď toho, že budou zdražovat pivo. Říkal jsem si, že jestli přežiju toto, přežiju všechno.

Druhej stupeň, noví učitelé, nová budova, nová třída, všechno nový. Na některý kluky už lezla puberta, jenom já jsem tehdy snad nevěděl, co je to piča a na co se používá. Na základce jsem se, ani nevím proč, snažil bejt hodnej, nevýraznej, prostě takovej, aby si mě nikdo nevšímal. No a teď poznávám, že jsem se choval jak šulin a že jsem dobře prošustroval zlatý léta základky a ranýho gymplu. V šesté třídě mě docela bavila fyzika, ale táta mi říkal, že to přejde. Přešlo to hned další rok, jak jsme dostali Jaškovou. V čem ale šestá třída změnila můj postoj ke škole bylo to, že jsem poprvý měl na vysvědčení dvojku. A hned několik.

V sedmé třídě, kde jsme dostali již zmíněnou Jaškovou (to byla taková stará protivná baba, která když zařvala tak se i lidi na ulici stavěli do pozoru, aby ji nenasrali) z fyziky a dílen, jsem dosáhl vrcholu svých matematických schopností. Právě tady jsme probírali zlomky a dál už můj mozek není schopen pracovat s tolika čísly, písmenky, znamínky a dalšíma matematickejma sračkama.

Osmička se nesla ve znamení toho, že nás učitelky, hlavně teda svině matikářka, začaly strašit s přijímačkama na střední. Za zmínku možná stojí i školní vejlet přes noc, kde jsme udělali takovou ostudu, že už s náma nikdo nikdy nikam nejel. Teda ne my, ale oni. Já jsem byl, teď říkám bohužel, moc posranej něco vyvádět. Kluci už lítali za holkama, jenom já jsem se pořád tak nějak ostýchal. A to mi vydrželo dodnes.

Když jsem pak v devítce udělal přijímačky a vzali mě na gympl, čehož dodnes lituju, protože ta škola je sama o sobě na hovno bez výšky, měl jsem vystaráno. Užil jsem si poslední dny základky a pak s chutí vyrazil na poslední prázky jako základoškolák.

Asi bych se tam nevrátil, protože ty negativní a neutrální vzpomínky převažujou nad těma pozitivníma, ale přesto právě na základce jsem poznal pár lidí, který považuju za kamarády. A vo tom to je!