Jak jsem dělal vysokou
25. 11. 2010
JAK JSEM DĚLAL VYSOKOU
Po gymplu výška. Tak to dělá každej, kdo je aspoň trochu normální. Aspoň to zkusí. Já, od přírody flegmatik, kterej se s ničím moc nesere a kterej i v jednadvaceti (tehdy vlastně v devatenácti) má hovno představu o tom, co chce v budoucnosti dělat, jsem to taky zkusil. Hlásil jsem se na čtyři obory, dva Olomouc, dva Brno. Celkem dva litry to stálo naši rodinnou pokladnu. Do Brna jsem nakonec ani nejel, protože sehnat ubytování tam bylo těžší než si najít holku, což je pro tak cáklou a nezajímavou osobu jako jsem já doslova nadlidskej výkon. Takže to vyhrála Univerzita Palackýho v Olomouci. Hlásil jsem se na učitele češtiny a angličtiny. „To je něco pro mě,“ říkal jsem si. Angličtinu mám rád a tu češtinu do toho nějak vošidím a budu aspoň bakalář. To byl plán, kterej ztroskotal velmi brzo. Nedostal jsem se.
Takže obor zeměpis a společenské vědy jsem chtě nechtě musel absolvovat. Takové nutné zlo, protože ze zemáku mě bavila jenom regionálka a ty společenský vědy jsem tak nějak nechtěně přibral k tomu. Je ale fakt, že když mi přišel dopis, že mě berou, tak jsem se rozzářil jak roláda z temelínský kantýny. Máma mi sice říkala, že vejška není jak gympl, kde jsem na to sral a procházelo mi to. Mně to klasicky bylo všechno jedno. Víc než nástup na vysokou mě zajímaly ty jabka, který jsme s tátou měli v sudu a který jsme na pálení vezli pátek před tím, než jsem nastupoval.
Budíček brzo ráno, udělat hygienu, vlasy jsem si ještě negeloval, protože jsem měl jinej styl účesu, trochu jako piča, ale to je jedno, nasnídat se a letět na vlak. Tak vypadalo moje první ráno. Ještě jsem si u mámy v krámku stihl vzít koblih na cestu, kterej mi ale v Nový Hradečný přestal chutnat, protože si ke mně sedl děsně hnusnej a smradlavej dědek. Ten naštěstí vystoupil v Uničově a vystřídala ho taková milá holka, která taky jela poprvý na výšku a která mi nedala telefonní číslo. Možná proto, že jsem si o něj neřekl, ale to teď asi už nezjistím. Cestou jsem se jí ptal, jestli neví, kde je Neředín, protože tam jsem měl první přednášku a bol som z toho volaký zmetený. Dostal jsem se tam ale včas a přednáška z planetární geografie mohla začít.
Jenomže už toto stačilo, abych na to čuměl s hubou dole. Samá matika, a to jsem si myslel, že tenhle ďáblův předmět už nikdy více nebudu muset vidět, znát, absolvovat a učit se. Byla to sice jen nějaká gonioptákovina, ani nevím jak se těm všem sajrajtům nadává, ale pro člověka, jehož znalost matematiky končí někde u krácení zlomků, malé násobilky a písemnýho dělení jednociferným číslem, to bylo trošku silný kafe takhle na úvod. To mě tak rozhodilo, že jsem si sbalil věci, šel na nádr, koupil si bagetu a lahvový Géčko a vodjel domů prvním vlakem, kterej stavěl v Šumpru. Domů jsem se vrátil vyfluslej jak vyrvaný mandle a s vědomím, že už teď mám jednu absenci v povinným cvičení.
Když jsem jel druhej den, zas vo něco dřív, nadával jsem, že tu Olomouc postavili tak daleko. Tentokráte jsem cvičení stihl, ale protože jsem nebyl den předtím na přednášce, která trvala až do osmi večer (komu by se tam kurva chtělo zůstávat), tak jsem tam byl zbytečnej jak ženská v gay klubu. A pociťoval jsem, že tahle vysoká nebude moc pro mě. Utvrdilo mě v tom odpolední cvičení z filozofie, kde po nás vyučující chtěl tak zbytečný a nesmyslný věci jako třeba dělat referáty nebo číst knížky. Řekl jsem si, že tohle už nevomrdám tak, jak jsem vomrdal základku, gympl, maturitu a přijímačky. Jakmile hodina skončila, byl jsem rád, že první referát nepadl na mě. Navíc, těžko si takhle ve škole dělám kamarády, jsem trochu pomalejší, holt mi to dýl trvá, a na každý přednášce jsem potkával jiný lidi. A přišli mi od pohledu takoví intelektuální, že do hospody půjdou tak na jedno a o stahování porna si s nima asi nepokecám. To byl ale jen první dojem, na ten druhej jsem neměl čas.
Po třech týdnech chození na vysokou přišlo něco jako vysvobození – třítýdenní nemoc, jak u mě na podzim bejvá docela klasika. Už tehdy jsem přemejšlel, že se na celou vysokou vyseru, že to nemá smysl, protože máma měla pravdu, že nejsem studijní typ. Nakonec, když jsem se po nemoci vrátil, přišlo mi, že jsem nechyběl tři týdny, ale sedm let. Jako bych začínal vod znova, jen s tím rozdílem, že vím, kde je Neředín. Zkusil jsem si domluvit konzultaci ohledně učiva té planetární geografie, aby mi to borec trochu vysvětlil. Ze začátku neměl čas, tak jsem se mu vnutil jak podomní prodavač vysavačů. Řekl mi, že je to vo ničem, středoškolská matika, kterou mám z gymplu znát. Když jsem mu pověděl, že moje znalosti končej tak u těch zlomků, podíval se na mě vražedným pohledem, kterej říkal: „No to si ze mě děláš prdel! Co tu teda, ty vole, pohledáváš?“ A bylo jasno. Finíto, ende, konec, nazdar. Prokonzultoval jsem to doma s našima, máma mi řekla, že to nemá smysl, že stejně ani nepočítala, že bych to udělal (což docela potěší od vlastní mámy) a táta to vzal taky nějak podobně, že později přijdou těžší předměty a že je to můj život. Ještě mi napsal oficiální žádost o ukončení studia, kterou jsem ale poslal až dva měsíce po tom, co jsem tam nechodil.
Tak tedy skončila moje cesta za vzděláním. Všem okolo, kdo mě tolik neznali nebo byli moji spolužáci z gymplu, jsem nakecal, že jsem studium jenom přerušil kvůli dlouhé nemoci. Snad abych nevypadal jako totální debil a loser. Co už, v životě se ne vždy všechno povede a já to taky tak beru. Nakonec jsem si přes Kaufland vydělal na Akademii Komenského v Šumperku, kde jsem rok dělal angličtinu a kde jsem až na pár výjimek potkal fakt senzační lidi, snad nejlepší spolužáky, co jsem kdy měl. Nemám sice vejšku, nikdy ji asi mít nebudu, ale svým způsobem jsem spokojenej. A vo tom to je!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář