Jak jsem nocoval pod širákem
JAK JSEM NOCOVAL POD ŠIRÁKEM
Byla studená noc. První prosincovej víkend. Je zhruba půl čtvrté ráno, neděle, 6.prosince 2009. Ples šumperskýho gymnázia právě skončil a lidi odchází domů. Jeden z nich se potácí. Chce se asi projít, ale nejde to. Vypadá unaveně. Sedá si na první plot, kterej má po cestě, kterou snad ani nevnímá. Na plotě usíná. Ten člověk jsem já. Sedím na plotě u Lídlu a mrznu. Nevnímám nic. Jsem totálně namol. Budí mě až telefon o půl sedmé ráno. Máma. „Martine, kde jsi?“ ptá se trochu zmateně a v obavách. „Sedim na plotě u Lidlu a jsem vožralej tak, že nemůžu ani chodit,“ zní moje opilecká odpověď. Za pět minut (pro střízlivýho půl hodiny) se máma objevuje u mě. „Pojď, ty vole, už se rozednívá. Půjdeme zadem, aby nás nikdo neviděl.“
Na tenhle ples jsem se těšil. Loni jsem nebyl, takže jsem byl natěšenej jak pitbul na dětským hřišti. Vždycky se sejde třída, nebo aspoň její velká část. To není jak na slučáku, kde se nás objeví šest i s číšníkem, kuchařem a majitelem hospody. Na ples si udělá čas víc lidí.
Na mě lístky nezbyly. Dostal jsem se tam jen díky tomu, že mi kamarádka na poslední chvíli lístek sehnala. V neděli odpoledne jsem ji za to sice proklínal, ale před plesem jsem byl šťastnej, že se tam dostanu. Zářil jsem jak prskavka v kanystru benzinu. Vidět zase lidi ze třídy, učitele, kamarády z ostatních tříd. Nikomu jsem se ale nechtěl chlubit tím, že jsem zkurvil vejšku a že až dodělám akademii, tak půjdu ke koštěti do parku mezi cigány a pochybný existence, který smrděj jak hovnocuc. Pokaždé jsem zavedl řeč jinam, ale to už tak bejvá. Člověk se svejma neúspěchama nerad chlubí a nerad o nich vypráví.
Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že skončím tak, jak jsem skončil. Pogratuloval jsem Jardovi k tomu, že je z něj řádnej maturant a popřál jsem mu štěstí u maturity. A pozval ho na pivko. Tou dobou jsem jich už v sobě taky pár měl, ale celkem to ještě šlo. Kulturák se postupem času plnil, takže tam bylo lidí víc než věřitelů před Grossovým bytem. Potkal jsem tam i lidi, který jsem neviděl snad sto let. Pokecali jsme, dali jsme pivko, někdy i víc, a ty dvě stovky, který jsem si od bráchy tehdy půjčil, byly v pryč rychle jak dvacet kilo mědi na cigánským sídlišti. Ale pořád mě někdo zval a kupoval mi pivo a bechera (tehdy jsem ho ještě pil). Když mě pak Jarda vzal do „šatny vítězů“, kde jsem ochutnal i Hanesovu malinovicu, už jsem to měl dost nahnutý, ale pořád mi bylo tak nějak hej.
Už je pozdě, čas hodina a čtyřicet pět minut po půlnoci. Klika cvakla, dveře letí, Hugo s Mirou vchází do dveří. Ano, ty dva šuliny jsem tehdy dlouhou dobu neviděl. Na futsal jsem kvůli kolenu nechodil a jindy jsme se vlastně nevídávali. Až by se chtělo říct „zlatý časy“. Nutno ale dodat, že oba dva přišli ve značně upraveném stavu. Teda co se týče nálady. Jinak upravení moc nebyli. Mira triko s obrázkem, Hugo koženou bundu. Tak si to aspoň pamatuju. No, na ples se to moc nehodilo a byl zázrak, že je v tom pustili. Navíc bez lístků. Pořád jsem byl relativně v pohodě, když v tom přišla věta, která mě dodnes budí ze spaní. „Dáme panáka. Já zvu. Co si dáš?“ „Becherovku,“ odpovídám Mirovi na jeho dotaz. Jdeme tedy k baru. Mira: „Ta je moc drahá. Dva rumy!“ ….
Tma. Výpadek. Tohle už není vokno, ale Windows XP. Záblesky, jak se potácím dozadu na záchod, jak si sedám u plotu a pak až onen telefon. Víc nevím a ani vědět nechci. Jedinou satisfakcí je pro mě to, že Mirovi bylo stejně blbě jako mě, snad jenom s tím rozdílem, že spal doma a bez asistence svojí mámy.
Ráno (tzn. ve tři odpoledne) je mi blbě jak po kilu smažených tvarůžků zapitých kakaem. První otázka směřuje na tu zelenou šerpu, kterou jsem měl, a kravatu, kterou jsem neměl. Tu mi Mira vrátil až v lednu na futsale. Šerpu jsem odevzdal Jardovi, ten mi ale řekl, že v jejich třídě se k ní nikdo nehlásil. Asi věděli proč. Že jsem chlastal kvůli tomu, že mě nechtěla jedna borka, to už je teď vedlejší a vlastně nepodstatná informace. To, že mám takovou zkušenost, se se mnou neslo hodně dlouho. Říkali mi Lídl. Půlka Šumperka věděla o tom, že jsem tam přespal. Kámošovi rodiče o tom taky věděli, takže když jsem pak popíjel na plese OA, byl jsem jimi na Lídl upozorněn. Co už, dobře mi tak, když neumím chlastat.
V životě každého člověka přijde podobná zkušenost. Neříkám, že zrovna takhle drastická, ale jednou si tím projde každej. Jsem prostě blázen a jsem za to rád. A pokud někdy budu mít děti, tak jim aspoň mám vo čem vyprávět. A vo tom to je!