Jak jsem pracoval s Američanem
JAK JSEM PRACOVAL S AMERIČANEM
Krok do neznáma. Toho se člověk vždycky tak trochu bojí. Neví, co čekat, jak se chovat, jakej vlastně bude ten, s kterým má pracovat. Nebudu dělat machra, taky jsem se bál. A hlavně jsem byl nervózní. Tak nervózní, že jsem se šel ráno před odjezdem dvakrát vysrat. Celou dobu jsem přemejšlel, jestli to bylo dobře, že jsem na nabídku kejvnul. Přece jenom, na mě záleží, jak se bude americkej muzikant cejtit a jestli bude spokojenej. Takže prdel jsem měl staženou víc než při onom slavným večeru, kdy jsme s Hugem a Mirou hráli ve Sportu karty.
Když mě ve středu 17.11.2010 v deset hodin vyzvedával před mým barákem náš řidič Luďa Felkl, už jsem tak nervózní nebyl. Cestou tam jsem myslel na svoje kamarády, rodiče, psa, na sousedy raději ne. Luděk mě uklidňoval, že pokaždé si to nějak sedne. Měl jsem totiž zajistit občerstvení do šatny, o čemž mě zprostředkovatel z pražské agentury informoval docela pozdě a trochu nevybíravě. Jmenoval se Štěpán Suchochleb, což mě docela potěšilo, neboť to bylo podruhé v životě, co jsem si připadal, že nemám nejblbější příjmení v republice (poprvé to bylo, když jsem potkal svého kamaráda Martina Šuka). Nakonec se ale ukázalo, že Štěpán je fajn a umí v tom chodit. A i s nakoupeným zbožím byl spokojenej. Garyho Lucase znal už z dřívějška, takže nám o něm něco řekl, hlavně tedy to, že je to normální v pohodě chlapík. A skutečně je. Slovy Homera Simpsona, „je to úplně normální chlap jako já nebo Lenny“.
Avšak zpočátku jsem se zarazil. Když Gary vylezl z letadla a dal se se Štěpánem, kterej nás tam doprovázel, do řeči, hovno jsem mu rozuměl a byl jsem vyklepanej jak koberec před Vánocema. Když pak Štěpán odjel a nechal Garyho napospas mně a Luďovi, tak jsem fakt nevěděl, jak se chovat. Jeli jsem do Prostějova, Gary si cestou zdřímnul, ale připadal mi takovej nevrlej, nespokojenej. A já jsem si připadal jak piča. Opět jsem si vzpomněl na domov a na ty gigabajty porna, který se samy nestáhnou. Do Prostějova jsme dorazili včas a já jsem poprvé musel do akce tlumočit Garymu při zvukové zkoušce. No, ne, že bych to zvládl dobře, ale domluvili jsme se. Gary si ale musel myslet, jakou piču mu to přidělili za tlumočníka. Musel bejt znechucenej jak Jelcin v jogurtárně. Koncert pak odehrál fantasticky a já jsem si poprvý připadal důležitej, že překládám tak fantastickýmu umělci. Poté jsem i s řidičem Luďkem doprovodil Garyho do hospody, kde ze mě zábrany a nervozita spadly s prvním pivem. Ale překvapilo mě, že Gary Lucas nepije vůbec nic alkoholickýho, teda krom Becherovky, kterou zas od jisté doby nepiju já.
Druhej den ráno pro nás Luďa do Prostějova přijel, protože tam neměl zajištěnej nocleh. S Garym jsme měli jít na snídani, ale protože on byl unavenej a zaspal, jak mi sám později řekl, tak jsme se na snídani takticky vysrali a na pokoji jsem se kouknul na satelit. Placenej porno kanál jsem tam ale nenašel. Tak jsem se aspoň zahojil tím, co v seriálu Přátelé pravil Ross Geller. V každým hotelu vás berou na hůl a tak si to musíte vzít zpátky. Takže jsem si přivezl mýdlo, šampon v pytlíku a baterky z ovladače na televizi. Ty jsem ale zapomněl druhej den na hotelu v Mikulově.
Když jsme dojeli do Mikulova, kde Gary ve čtvrtek 18.listopadu vystupoval, šli jsme se ubytovat. Gary, jako ostatně po celou dobu, hledal wi-fi signál, protože „there’s no wi-fi connection in that fuckin‘ hotel. Well, that really sucks, man!“. No, prostě mu to tam nefungovalo. Když jsme našli útulnou vinotéku, navíc s příjemnou obsluhou (která mi ale nedala telefonní číslo), tak jsem si řekl, že to zas není tak špatnej vejlet. Večer, po dalším Garyho fantastickým vystoupení, se s náma pořadatelé rozloučili flaškou vína. Já to nepiju, takže jsem měl aspoň dárek pro mamku k jejím pátečním narozeninám. Gary si sbalil veškerý jídlo, co měl v šatně, a šli jsme se najíst. Piva mi teda dal, za což jsem byl vděčnej. Aspoň jsem měl malou pozornost pro tátu. V restauraci mi pak Gary vyprávěl svý zkušenosti s holkama a já, protože moje zkušenosti s nima jsou maximálně takový to „nešahej na mě“, „Martine, jsi moc fajn, ale…“ nebo „Víš co, zůstaneme jen kamarádi“, jsem mu zase vyprávěl, proč jsem musel odmítnout tu Becherovku, kterou mi nabízel. Na hotel jsme šli tak kolem jedenácté a já jsem byl rád, že jsem spal celou noc, aniž by mě vzbudil Mira Tomeš telefonem v jednu v noci, jak mívá ve zvyku, když jde po fotbale do hospody. Mimochodem, futsal na gymplu mi ten den vůbec nechyběl a jen mě to utvrdilo v tom, že tam chodit nadále už nebudu. Před cestou do Šumperka jsem se zase vybavil jedním ramínkem z hotelové skříně. Žárovka z lampičky by se mi taky hodila, ale bohužel jsem na pokoji lampičku neměl, takže jsem litoval, že jsem si tu žárovku nevzal v Prostějově.
Cesta do Šumperka už byla jeho poslední štací. V hlavě jsem už měl to, jak klukům večer v hospodě popovídám o zážitcích. Na cestu nám, bohužel, hrála klasická hudba, Garyho oblíbená. Když se pak v Šumperku ubytoval, rychle jsem si skočil domů hodit věci a oholit se. A pak jsem rychle běžel, nebo spíš jel, abych stihl oběd s Garym, zvukovou zkoušku v Klášterním kostele a následnej koncert. Garymu se prostředí líbilo a na koncert byl natěšenej jak pitbul na dětským hřišti. A opravdu se mu to povedlo. Lidem se, soudě podle ohlasu, také líbil. A já jsem byl na konci své mise. Uteklo to jak splašenej nosorožec. A vlastně bych si to zopakoval. Když jsem se s Garym loučil, bylo vidět, že je spokojenej. A já byl na sebe pyšnej jak jednonohej provazochodec. Jak jsem přišel už definitivně domů a zapnul Facebook, došlo mi, že je tu zpět ten stereotyp. Ale bylo to fajn na chvíli vypadnout, potrénovat řeč, dělat někomu významnýmu manažera a tvářit se, jak jsem moc důležitej. A vo tom to je!