Jak jsem se koupal v močále
JAK JSEM SE KOUPAL V MOČÁLU
Tohle znám bohužel, no, spíš bohudík, jenom z vyprávění. Byl jsem totiž dost malej šulin, snad tři roky, možná míň. Ale je fakt, že když doma vzpomínáme na rodinný příhody, tahle nikdy nechybí, ačkoliv z celý rodiny ji v úplným a neinterpretovaným znění zná jenom můj táta.
Byl nějakej měsíc a nějakej rok. Přesně vám to neřeknu, ale mohlo to bejt někdy v roce 1991, možná 1992. Každopádně byl konec 20.století, naše republika už znala, jak chutná svoboda, naši už byli svoji nějakej ten pátek a já už jsem prošlapával několikátý dupačky. Co bylo přesně za měsíc nevím, ale vzhledem k okolnostem bych to tipoval na něco mezi dubnem a říjnem, ale spíš jaro a rok 1991, protože jsme ještě bydleli dole u babičky a brácha nejspíš nebyl mezi existujícíma. Teda byl, ale jaksi nebyl venku. To je jediný, co si pamatuju.
Většinou, když jsem chodil s našima na procházky, chodili se mnou oba. Máma i táta. Oblečení jsem nosil snad starý komunistický ještě po bratrancovi, kterej ani zdaleka nebyl takovej tyran a ničitel oblečení jako já. To víte, rostl jsem jak fíkus po viagře a to člověku začne bejt oblečení malý. No, ale zpět na procházku. Občas jsem chodíval, občas mě vezli v kočárku (to mě ještě nebolelo koleno, ale i tak jsem na chození moc nebyl), ale nejradši jsem měl, když mě táta posadil na takovou speciální sedačku na kole a někam jsme si vyjeli. Tu sedačku, i když notně zaprášenou, bych možná ještě našel v garáži a jen mě udivuje, že ji nikdo nikde nevylovil, když jsme tam na podzim chlastali. Ale to je teď fuk. Zajímavý je, že táta tu sedačku nikdy nesundával z toho kola a přesto, i přes fakt, že to kolo bylo mámino, na něm jezdil do práce. Však taky jsme mu s mámou a bráchou, až už byl teda narozenej, chodívali naproti a cestou zpět domů mě vždycky vzal na tu sedačku. Jó, to byl pane život, až z toho na mě jde nostalgie.
No ale abych se dostal zpět k pointě. S tátou samotným jsem na výlety moc nechodil, protože táta je podle naší mámy moc nezodpovědnej a nemá takovou tu správnou péči. Mámě se nelíbí takovej ten chlapskej přístup k výchově. Ale když čekala bráchu, nešlo to jinak. A tak mě jednou s tátou pustila na malej výlet na kole na Třemešek. Tam bylo hezky, ještě dnes, když se tama občas projíždím a vidím ty ovocný stromy u silnice, jejichž ovoce sice musí chutnat jak z Faktoru strachu, ale já ho jedl ve velkým jako dítě, tak si právě na tohle vzpomenu. Jenomže znám tátu a máma ho taky zná. Těsně předtím, než jsme na ten výlet jeli, si musel dát pivo, protože najednou někde tam cestou na Třemešek náhle slezl z kola, sundal mě z něj, kolo opřel o strom a šel se vychcat. Klasickej táta. A na mě zapomněl jak Gross na strejdu. Já, dítě neznalý jakýchkoliv přírodních nástrah, jsem uviděl krásnou zelenou louku, a tak jsem se rozběhl. Jenomže to nebyla louka, ale nějakej hnusnej zelenej septik nebo močál nebo co, prostě nějaká smradlavá sračka, ve který jsem byl po ramena ve vodě a topil se. Táta snad poprvý v životě ukázal hrdinného ducha a vletěl do toho hnusu za mnou mě zachránit. Samozřejmě, že jsem brečel jak Vladko na hajzlu a k tomu jsme oba smrděli jak chcíplej křeček. Ale byli jsme oba živí a zdraví. Táta se s tím srovnal a moje vzpomínky na tuhle událost naštěstí nějak vymizely.
Když jsme pak přijeli domů, bylo to z nás cejtit. Myslím, že to cejtila celá ulice a ten smrad se hodně dlouho větral. Táta tehdy pro zachování důstojnosti a snad i svýho manželství raději řekl, že jsme oba spadli do kaluže a víc to nikdo neřešil. Pravda vyšla najevo až za několik let, když už jsme já, brácha i táta byli líný chodit někam na procházky. No, dočkal se od mámy asi solidního odsouzení svýho činu. Já ale říkám, že tuhle historku určitě budu podávat dál a že nejdůležitější ze všeho je, že jsme sice smradlaví, ale v pořádku dorazili domů a že újmu utrpělo snad jen naše oblečení. A vo tom to je!