Jak jsem se poprvý ožral
JAK JSEM SE POPRVÝ OŽRAL
Kdybych měl jedním slovem charakterizovat svoji pubertu a první roky na střední škole, dlouho bych neváhal. Projebaná. Zatímco spolužáci, ať už bejvalí nebo ti bejvalí (tehdy současní), zkoušeli všechny možný druhy chlastu, cigár, trávy, někteří i hub, já jsem se ve svejch řekněme šestnácti spíš zajímal o to, jestli čeští fotbalisti udělaj skupinu MS a jestli jsou moje vlasy dostatečně dlouhý na to, abych vypadal dobře (že jsem vypadal jak piča mi došlo později). Ani to porno jsem ještě nesjížděl, nebo aspoň ne tolik jako teď. O mých začátcích nebo spíš zkušenostech s kuřivem víte z některý z mých minulých povídek. No, s chlastem to bylo podobný. Jedinej alkohol, kterej jsem pil, bylo sem tam pár deci bílýho vína nebo aperitivu na rodinný oslavě. Víc ani piču. Pivo mi nechutnalo, za což bych si i teď nejraději pár vrazil, a o tvrdým alkoholu jsem slyšel jenom z televize, možná právě od kamarádů. Takovej jsem byl šulin.
Ano, moc to teď nejde poznat, že jsem byl takovej. Pátek pro mě znamenal jenom konec školního týdne a vidinu víkendu, kdy nemusím nic dělat. Žádný kalby, návraty domů těsně nad ránem, noclehy u Lídlu nebo na lávce v parku. No a sobotní ráno se neneslo ve znamení bolesti hlavy, kýblu u postele, doblitýho hajzlu nebo marnejch vzpomínek na to, co jsem vůbec dělal a proč mi je tak jak mi je. Upřímně, moc věcí bych ve svým životě neměnil, jsem spokojenej. Snad jenom tyhle chybějící zážitky mi opravdu scházej a přestože říkám, že nikdy nelituju toho, co jsem dělal, protože v daný chvíli jsem to dělat chtěl, tak tady to neplatí. Prostě je mi to líto.
Jako každýmu, kdo se dožije osmnácti let, i mně bylo osmnáct, a to 7.března 2007. Podíval jsem se na sebe, zapřemejšlel jsem a řekl si, že mám život na hovno. Žádný zážitky. Vo čem budu vyprávět dětem? Jak mě pár holek poslalo do prdele, když jsem chtěl s nima chodit? Jak jsem otočil Prince of Persia? Jak jsem porazil tátu v šachách? Bylo na čase začít si užívat a tak jsem si poprvé s našima v restauraci objednal pivko. Ne, že by mi nechutnalo, ale jedna třetinka mi bohatě stačila. Však ale víte, jak to bejvá. Začne to jednou třetinkou v Arte, pak si začnete kupovat lahváče domů, ani se nenadějete a už máte doma první basu. A byla jenom moje. Dodnes si pamatuju, jak mi ji brácha pomáhal táhnout domů. Cejtil jsem se důležitej jak hajzlbába v hajzlech někde na nádraží, když jde člověk srát a čeká, až ho vona zkasíruje a dá mu kus hajzlpapíru. A přitom šlo jen o basu piv, kterejch třeba můj táta vypil nespočet. A tak bylo jenom otázkou času, kdy poprvý neodhadnu svoje možnosti.
Brácha už měl svoji první opileckou eskapádu dávno za sebou a já pořád nic. No, to jsme jednou s tátou šli na oběd. Jít s tátou na oběd znamená dát si nejlevnější jídlo, pivo před ním, pivo k němu, pivo na trávení a minimálně ještě jedno, aby bylo u čeho pokecat. Ony to ale byly zrovna dvanáctky, možná o nějakej ten stupeň víc. Táta měl zrovna slinu a pili jsme u Gronycha Granáta, což je polotmavej ležák od Staropramenu. Po čtyřech takovejch jsem byl už povolnej a nechal jsem se tátou ukecat, ať jdeme ještě do Hupy na jedno. Jim s bráchou se to kecalo, když měli o pivo míň. No ale Hupa už je kousek od baráku a taky kousek od Gronycha, takže to bylo tak nějak cestou. Zaparkovali jsme kola a dali si pívo. První, teda vlastně už pátý ten den, jsem ještě zvládl a táta hned objednal „ještě tři“. Dvakrát jsem si cucnul, když brácha trochu vylil pivo a odešel se umejt. Já jsem ho napodobil hned v zápětí, ale ne trochu, ale celou sklenici, čerstvě natočený. Táta to v zájmu toho, aby mě neodvedli na záchytku, svedl na chudáka Ondru, takže když číšník přišel utíral to moje vylitý pivo a brácha se vrátil ze záchoda, číšník mu řekl, že by měl aspoň poděkovat. Brácha byl teda zmatenej, snad mu i poděkoval, když tam ten číšník dělal xichty jak zhulenej šimpanz. No, táta usoudil, že už mám dost a zaplatili jsme. Sice mi při placení vypadl z kapsy ukradenej pivní tácek, ale toho si asi nikdo nevšiml. Na kolo už jsem nesedal, protože bych si nabil hubu. Tu jsem si vlastně nabil jak jsem vytahoval kolo ze stojanu a přitom jsem stihl i urvat zadní světlo svýmu kolu a orazit odrazku na kole bráchově. Domů jsem pak šel opileckým krokem středem silnice a kdyby nejel táta pro jistotu za mnou, byl bych na tý silnici ohroženém jak kočka v čínským bistru, protože případný auto bych nezaregistroval včas.
Blbě mi sice nebylo, vyspal jsem se z toho, ale dlouhou dobu jsem pak pil jenom s mírou. Ale s mírou s malým m, protože tehdy jsem Míru s velkým M neznal (pozn.: Miru Tomeše jsem poznal asi až dva roky potom). Později jsem se ale seznámil s dalšíma skvělýma lidma, oni ví, o kom je řeč, a přišly legendární pitky. Kdybych to věděl dřív, nezačal bych chlastat tak pozdě, protože alkohol sbližuje a zážitky, kde se vyskytne, jsou vždycky nejlepší. A vo tom to je!