Vítejte na mých stránkách

JAK JSEM SKONČIL S FUTSALEM

Tahle povídka není určená normálním čtenářům. Chci si tady hlavně vylejt zlost, kterou mám na lidi, kteří neví, že nic se nemá přehánět.

Fotbal. Hra, která každé dva roky v Evropě a každé čtyři ve světě pomalu určuje pracovní dobu a organizuje volnej čas především chlapům. Když je v tom člověk dobrej, může něčeho dosáhnout a může si dovolit tomu něco obětovat.

Futsal. Hra, která určuje velký hovno. Nemá tradici v našich zemích, reprezentace je neprofesionální. Když je člověk v takovým sportu, ještě k tomu rekreačně, dobrej jak dva měsíce starej rybí salát, nemá cenu to ani hrát. Já jsem to ale zkoušel. Tedy aspoň donedávna. Proto budu psát v minulým čase.

Měli jsme partu lidí. Kamarádi, kteří se vždycky sešli ve čtvrtek v osm hodin v tělárně šumperskýho gymplu a dvě hodiny tam běhali a kopali do balonu. Některejm to šlo líp, jinejm hůř a jeden člověk tam byl vždy naprosto k hovnu. Já. Ale bavilo mě to, protože když si člověk válí prdel celej tejden doma, maximálně v pátek nebo v sobotu večer jde poznávat interiér šumperských hospod, tak nějakej ten pohyb potřebuje. A že se potom jde na jedno (tedy, většinou čtyři nebo pět) pivo do hospody, tím líp. Tak to bejvávalo kdysi.

Od přírody jsem člověk pohodovej, společenskej, nekonfliktní. Trochu možná debil, může někdo namítnout. A flegmatik. Ale i ten můj flegamtismus má svoje meze, který poslední dobou dosahovaly právě jen do čtvrtka, než jsme začali hrát futsal. Tam jsem taky dokázal bejt nasranej jak žumpa. Proč? Protože při tomto druhu sportu, to znamená rekreačně s partou kamarádů, přece vůbec o nic nejde. Vstup do tělárny neplatíme, skauti z Tottenhamu nás nesledují, peníze za to neberem. Děláme to pro svoje zdraví, abysme nebyli tlustý a líný jak Homer Simpson. A když se objeví, nebo tam spíš pravidelně chodí a svým způsobem to organizuje, někdo, kdo si tam chodí honit ego, je soutěživej a má chování malýho mimina, kterýmu někdo sebral oblíbenou hračku, tak je to pak zlý. A když pak po sobě kvůli tomuhle jednomu člověku celý dvě hodiny všichni řvou, řvou na mě a na bráchu a to jenom proto, že to neumíme tak jak namistrovanej Renek, tak to fakt nemá smysl.

Už dlouho jsem pozoroval, že takhle, jak to hrotí Renek, to začínaj hrotit i moji kamarádi, který mám fakt rád a na kterejch mi záleží, a řvou tam po sobě a po mě jenom kvůli tomu, že chtěj vyhrát blbej zápas v blbým futsale, kde vo nic nejde. Takový chování mě fakt sere. Už vod základky, kdy na nás učitelka z fyziky (pro ty, co chodili na jedničku, tak myslím Jaškovou) řvala a byla rudá jak flek po přejetým ježkovi, nemám rád a docela blbě snáším, když se na mě řve. Zvlášť kvůli pičovinám jako je podělanej futsal někde v hale. Nemám rád, když mě kamarád (nechci jmenovat, sami si sáhněte do svědomí, jestli to na vás sedí nebo ne) zdrbe jak dikobraz nafukovací pannu jenom proto, že neběhám nebo nebráním tak, jak si on představuje. Holt prostě nejsem Gareth Bale, abych běhal do umření a věděl, koho kde a jak mám bránit. Nejsem ani Drogba, abych dával góly z každý pozice. Jsem prostě jenom člověk, kterej si chtěl s partou zahrát chvíli fotbálek, aby vybočil ze stereotypu.

Těžko to ale někomu vysvětlovat. Hlavně tedy panu Frnkovi. To je člověk, kterej má 37 let, před hrou je s ním sranda, po hře je to horší a během hry se chová jak namistrovanej kokot, hlavně, když prohrává. A docela mě sere, že jeho manýry pochytili nebo postupně pochycují někteří mí kamarádi. A to jenom proto, že se prohraje ve hře, kde nejde ani vo vyschlý hovno. Takoví lidi se ale nezmění. Možná vám slíběj, že jo, ale to je jenom do chvíle, než s začne znovu hrát.

Že po každým zápase dejchám jak tuberák po vejletě na Sněžku snad dává najevo to, že se snažím. Víc dělat nemůžu. Tedy, vlastně můžu. Nechodit tam. Nesrat se do něčeho, co neumím, i když je to pro mě třeba zábava a určitej druh odreagování. Čekám výčitky, telefony, přemlouvání. Ale budu neoblomnej jak večerní rohlíky z Kauflandu. Tedy aspoň do tý chvíle, než si většina lidí tam uvědomí, že fakt vo nic nejde. Dokud se to bude hrotit, dokud tam po sobě budou lidi řvát, tak tam aspoň pro mě není místo. Protože vo tomhle to není!